Záda pořád bolej, nic se nezlepšilo, ale i nezhoršilo.
Co je novýho, je to, že jsem byla poprvý u psychologa (myslim, že to bylo ve čt. nebo pá.). Vůbec se mi k němu nechtělo, protože mě nebaví se někomu zpovídat a už vůbec se mi před někym cizím nechce brečet. Chtěl po mně nějaký osobní informace (s kym bydlím, hobby, apod,...) a pak se mě zeptal, jestli teda můžeme pokračovat, souhlasila jsem. Vyprávěla jsem mu o tom jak se mi to stalo a co všechno jsem prožila až do teď, když jsem končila poslední větou (která směřovala k současti) tak už se mi chtělo brečet, protože vim, že už jsem docela z toho všeho na měkko, protože de do tuhýho. Doktoři pro mě už žádnou léčbu nemaj (max. kdybych znovu zkusila tu experimentální, ale nechce se mi zatím do toho), takže mám teď jen tu alternativní. Zatím žádné dobré výsledky.
Sezení u psychologa nebylo až tak špatný, ale vždycky když jsem doma, tak se mi k němu vůbec nechce. Zatím k němu budu nadále chodit.
Už jsem zase unavená, takže končim. Články teďka nebudou dlouhý a nebudou každej den.
